Dagmar

30. 7. 2013 -

   “Můj příběh začíná diagnózou oboustranný karcinom prsu metastazovaný do skeletu a dutiny břišní. Prognóza velice nejistá. Po 14 dnech hospitalizace v nemocnici Na Homolce v Praze s 10 stránkovou propouštěcí zprávou jsem se vydala domů a rozhodla se nevylézat z postele . . .

   8. března 2012 jsme jeli zpět Na Homolku na onkologii pro verdikt tamního onkologa. Čekala jsem hodně, ale jeho ortel mě naprosto odrovnal – v podstatě mi sdělil, že léčba bude drastická a že nemá cenu se léčit. Sebrala jsem poslední zbytky sil a řekla jsem mu, že já se ale léčit budu a odjeli jsme do Chomutova. Zde byl přístup zcela odlišný. Začala jsem s chemoterapií, kterou jsem kupodivu snášela dobře. Při kontrole na PETu v létě 2012 byl výsledek až překvapivě dobrý – vše regredovalo, nádor se hodně zmenšil, v dutině břišní nebylo nic. Mezitím jsem se vzchopila a začala koketovat s alternativní léčbou – Silvova metoda, doplnění prvků v těle, přírodní chemoterapie, literatura – bylo velice důležité vědět, že také já něco dělám. Jakmile se zlepšila psychika, zlepšil se i somatický stav. Víra v to, že vše dobře dopadne a naprostá důvěra v paní primářku udělaly své. Na další kontrole na PETu  již nesvítilo nic. V době naprosté beznaděje a deprese mě navštívily členky sdružení Kapka 97. Přijely za mnou domů a neuvěřitelně mi pomohly. Najednou jsem zjistila, že nejsem sama se svou nemocí, že stejně postižených je nás hodně. Když se můj stav začal zlepšovat a prognóza již nebyla tak tragická, vedly moje kroky právě do kanceláře Kapky. Chtěla jsem poděkovat, ale hlavně podělit se se svými zkušenostmi a nabídnout svou pomoc.

   Dnes už vím, že moje onemocnění je sice velmi vážné, že s ním budu stále bojovat a překonávat nějaké překážky, ale také vím, že je nutné zbavit se strachu a jít pořád dál. Začala jsem cvičit jógu a ta mi otevřela jiné obzory a dimenze. Naučila jsem se díky józe zachovat klidnou mysl a stát se pozorovatelem sebe sama, neboť tato nemoc přišla, aby mi něco sdělila či před něčím mě zastavila.  Podle prognózy pana onkologa na Homolce už bych tu teď neměla být / je asi Bůh – věděl přesně, jak dlouho tu budu a sdělil mi to, aniž bych se ho na to ptala/ ale já tu jsem a vím, že je hodně důležité pokračovat v cestě a nenechat se zastavit momentálně nepříznivým psychickým či fyzickým stavem, zahnat všechny pochybnosti a jít  dál. “