Miluška

30. 7. 2013 -

   ” Z mammografu v r.2009 odcházím spokojená a s úsměvem. Stejně jako před dvěma roky, je vše v pořádku. Ani kontrolní ultrazvuk nic nenašel. Co víc si přát . . . ?

   Přešly vánoce, Nový rok 2010 a pomalu se blížilo jaro. Jedné březnové noci, věřte nebo ne, jakoby na mě “někdo zhůry plivl myšlenku a nacpal mě jí do snu, až mě to vzbudilo: “co když se mi měsíc po mammografu něco v prsu vytvoří? Další mammograf je až za 2 roky, a’t mi nikdo neříká, že to pak bude včas chycené…? (podotýkám, že nejsem věřící!) Ta myšlenka mě už nedala pokoj ve dne ani v noci, až jsem se rozhodla s ní zkoncovat. Rozhodla jsem se obětovat 600kč a zaplatit si další mammograf.  V květnu 2010 sedím v čekárně  mammgrafie a čekám, až na mě přijde řada.Vše proběhlo jako vždy. Teď už jen počkat na výsledek a hurá domů. v tom se otevřely jiné dveře než jsem očekávala a v nich paní primářka. Zve mě dál, do tmavé místnosti na ultrazvuk. Když jsem vešla, zavřela za mnou dveře do čekárny a ptá se, cože mě vedlo k tomu, že jsem se po tak krátké době rozhodla přijít opět na mammograf ? “Vy jste si něco našla…?” Povídám jí: “Já ne, ale vy asi ano, že…?!?” Vyprávěla jsem p.primářce o myšlence, která mě donutila na mammograf jít. Řekla:”někdo zhůry Vás má rád!” A odpovídá to, co jsem nikdy slyšet nechtěla:” Ano, našli.” Usmála jsem se a bylo mi předem jasné, že to, co našli, bude zhoubné. A taky, že ano. Dva dny na to jsem podstoupila biopsii, která moje podezření potvrdila: zhoubný nádor o velikosti 25 x 18 mm. Tuto zprávu jsem kupodivu přijala v naprostém klidu a s úsměvem. Až jsem se sama sobě divila..

    Ale mé nitro prostě bylo klidné a v pohodě. Proč taky šílet a plakat? Nic si tím nepomůžu, rakovinu tím nezaženu. Dřív nebo později umřu. Jen mě vzápětí napadlo, že nemá cenu jíst ani pít, protože budu zbytečně živit “mrtvé” tělo. Pár minut na to přišel další nápad: naopak, teď zajdu do nejbližší hospody, opiju se, koupím si cigarety a začnu kouřit a budu jíst, ať mám 2 metráky, ať má můj nepřítel RAKOVINA co žrát! Vzápětí se mé myšlení vrátilo do normálu a já se šla na doporučení paní primářky objednat k chirurgovi. Bylo mě divné, že na chirurgii a né na onkologii, ale utěšovala jsem
se tím, že je to asi běžný postup léčby. Za dalších 5 dní vcházím do ordinace zdejší chirurgie. Chirurg se mi představil, přečetl zprávu z patologie, prohmatal mi prs s nádorem a řekl větu, která se stala osudnou a která se mi vůbec nelíbila: “Tak si vyberte, buď Vám vyndám nádor a pak pár ozářek nebo Vám vezmu celý prs a pak žádná další léčba”. Zírám na něj a odpovídám: Jak JÁ si mám vybrat? Já o tom nic nevím? Co byste poradil své manželce nebo mamince?” ptám se. Odvětil, že to vyjde nastejno a objednal mě na operaci 22.6.2010 s tím, že až nastoupím hospitalizaci, řeknu mu, jak jsem se rozhodla..

    Tak tohle se mě vůbec nelíbilo a rozhodla jsem se jednat. Řekla jsem si, že víc hlav, víc rozumu a byla
rozhodnutá jet třeba přes celou ČR do Brna na onkolog.kliniku. Hned, jak jsem přišla domů, sedla jsem k internetu a “panu Googlovi”  zadala RAKOVINA PRSU. Tím začal můj boj o život. Vykouklo na mě plno odkazů, které jsem poctivě přečetla a vybrala si jeden z nich: nemocnice Bulovka v Praze a její Mammahelp. Můj syn bydlí nedaleko, proto Bulovka. V další dny jsem zašla na zdejší mammologii a požádala p.primářku o půjčení mammol.snímků a řekla jí o svém rozhodnutí. Jen se usmála a s mírným kývnutím hlavy mě popřála hodně štěstí.

   Jak čas letěl, mozek mi pracoval na plné obrátky a já stále mezi směnama v práci hledala na netu další a další možnosti léčby. Jednoho dne jsem si vzpoměla, že na našem sídlišti kdysi vyrůstal chlapec, který vystudoval medicínu. Znám ho od jeho školních let. Je to MUDr. Jiří Pešina, který je znám mimo jiné jako moderátoz z tv Nova z pořadu ÁČKO nebo z ČT2, kde uvádí pořad DOMÁCÍ LÉKAŘ. Jelikož jsem ho zhruba 10 let neviděla, vyhledala ho na internetu a rozhodla se mu o svém problému napsat. S napětím jsem čekala a po pár dnech jsem se dočkala! Odepsal! A co víc….Bulovku mi odsouhlasil. byla jsem potěšena. Jaké ale bylo moje překvapení, když mi po pár dnech přeposlal email od onkochirurga MUDr. Jandíka Ph.D. , který mě nabídl konzultaci a případnou léčbu na onkochirurg.klinice v H.Králové, si nedovedete představit.
    MUDr. Pešina se o mém případu zmínil své kolegyni MUDr.Lence Vášové (dnes ředitelka aliance žen v boji s rakovinou prsu) a ona vše převyprávěla v H.K. svému známému. Se slzami v očích a s nadšením jsem souhlasila! A tak 22.6.2010, místo nástupu na operaci tady u nás, mě MUDr Pešina svým autem vezl do HK, kde na nás čekala MUDr.Vášová a zavedla nás za MUDr Jandíkem. Po dalším zkoumání MUDr. Jandík zjistil, že můj typ nádoru je velice agresivní a oparovat se nesmí, protože má velkou schopnost množení a při doteku by okamžitě metastázoval do vedlejších orgánů. navrhoval nejprve chemoterapie (dále jen CHT), potom operaci a následně ozářky. Vyhrkly mě slzy do očí, protože jsem z CHT měla strašný strach. nevadilo mi, že mě vypadají vlasy, řasy i obočí, ale bála jsem se neustálého zvracení, o kterém jsem slyšela. Měla jsem zbytečné obavy. dnes už sezvracení a nevolnosti dá předejít léky.
 Ještě týž den jsem v HK prošla mammární komisí, kde MUDr.jandík přednesl návrh na mou léčbu. Komise, složená z několika onkologů a chirurgů v čele s panem primářem, souhlasila. Řekla bych, že je velkým nedostatkem, že žádná taková komise u nás v nemocnici ( a nejen u nás) není. V mnoha nemocnicích, jako tady u nás, bohužel rozhoduje o léčbě jeden lékař a to chirurg!
A začal kolotoč: CHT (od června do listopadu) u nás na onkologii, pigmentace nádoru v HK (v naší nemocnici se nedělá. Proč???), v říjnu operace v HK (prso mám!) a po Novém roce 31 ozářek tady u nás. To už mě začaly růst vlasy i řasy 🙂

   Vším jsem prošla celkem ” v pohodě”, dá-li se to tak říct. Věřila jsem totiž, že vše dobře dopadne a že budu žít! A možná to bylo i tím, že jsem o své nemoci mluvila s kýmkoliv a kdekoliv, vyprávěla jsem svůj příběh i poznatky z léčby všem, kdo byl ochoten poslouchat . Netajila jsem, že nosím paruku a když někdo nevěřil, ukázala jsem svou holou hlavu bez okolků.  Léčbu jsem skončila v březnu roku 2011.Vrátila jsem se do života i do práce.  Chodím na kontroly tady u nás na onkologii i do HK ( přes 200km) cítím se dobře.

    A ještě něco: nedávno mě moje kamarádka šokovala slovy: ” mě, kdyby to potkalo, za 1. bych se zhroutila a za 2. nemám známosti.” Docela mě to rozčílilo, pač Vám řeknu jedno: nepotřebujete mít známosti, abyste si zachránili život. Chce to jen odvahu zvednout se a jednat! A jet klidně na jiné onkologické pracoviště a požádat o pomoc. Jen se nebát! A nepodléhat panice, ta nepomůže. Jak já říkám: “Není to boj s nemocí, s tou Vám pomůžou lékaři. je to boj s psychikou!” A té, když nepodlehnete, máte napůl vyhráno. Věřte mi! A já svůj příběh uzavírám s tím, že NĚKDO ZHŮRY MĚ MÁ RÁD!

DODATEK:
Jak se dá poděkovat za záchranu života? Říci jen děkuji??? Je to hodně málo, ale přece jen:
D Ě K U J I MUDr.Jiřímu Pešinovi, MUDr.Lence Vášové a MUDr.Pavlu Jandíkovi a jeho týmu za život a přeji Vám Všem hodně zdraví a úspěchů ve Vašem jak profesním, tak i soukromém životě!”