Poděkování

23. 10. 2008 -

Jsme rádi, že můžeme zveřejnit následující dopis. Napsala nám dcera
maminky, která se chystala na operaci. I my děkujeme za důvěru. V textu jsme
opravili pouze typografické chyby, jinak je vše autentické, bez
redakčních úprav. *Pavel Kosina*

*Dobrý večer,*

chci Vám jen napsat, že svojí práci (pokud se to tak dá nazvat….asi spíš poslání) děláte skvěle a díky za to, že takoví lidé jsou… Sama jste si sáhla na dno a zažila ten strach na vlastní kůži, což Vám dává schopnost vcítit se do pocitů druhých a pomoci jim… Slova rodiny a laiků sice pomáhají, ale u
Vás jsem hned měla pocit, že mi opravdu rozumíte a radila jste mi klidně, vysvětlováním a nadějí, že někde v dálce je světýlko, ke kterému se musíme upnout a šlapat dál …

Sice jsem zdravotník a hodně jsem věděla (což je kolikrát horší …), ale když ta diagnoza přijde, je to jak zatmění, člověk nemyslí, jen bulí, klepe se, nejí, nespí (já měla průjem měsíc, až do operace 🙂 )…, neustále jsem někomu telefonovala, ptala se….lidi říkají s takovým tím soucitným pohledem “to
bude lepší, uvidíš, ona to zvládne” … a pak jdou domů a jsou rádi, že to nepotkalo je …., což je normální … chápu to …. ale jste opravdu jediná, kdo mi v té době dodal sílu a naději a já jsem jí snad předala mamině 🙂

Jen jedna slza mi ukápla, když jsem jí ubytovávala v Motole, dali jí na dvojlůžák a tam taková smutná paní bez vlasů, to je taková ta syrová realita, tváří v tvář, že jste na tom “správném” oddělení…. mamka si položila kabát a tašku, koukla na mě a říká mi “A MAZEJ UŽ, NEBO BUDEM ŘVÁT OBĚ!!!!”…. tak jsem jí tam nechala a odjížděla výtahem dolů … tam v hale jsem to teprve pustila, vybulela se a jela domů….. druhý den ráno šla na ablaci, večer jsem tam volala na JIPku a sestřička mi říká: “Jo, tak takovou čiperku jsme tady dlouho neměli, teď snědla večeři a honí nás, ať jí vytáhneme cévku, že jde čůrat sama :-)” … a mě spadnul takovej balvan ze srdce…. byl to sice začátek, ale nádor byl pryč, mamka se vzbudila v 70letech z narkozy O.K. a věděla jsem, že teď už půjdeme krůček za krůčkem dopředu….

Je to pro Vás jeden příběh z mnoha, ale věřte, že pro nás jste na druhé straně jen Vy, jedna,která nám pomáhá… máte jméno, máte cit, vnímáte, radíte… člověk se vypíše, vymluví a Vy mu nasloucháte, nevzdáváte to… Bojujte s námi, i když to je často nerovný souboj, potřebujeme Vás.

Moc Vám za všechny děkuju.

*Andrea M.*