Zuzana

30. 7. 2013 -

   “První bulku v prsu mi našel v roce 2000 manžel. Velmi mě to zaskočilo, ale lékař, ke kterému jsem se hned objednala, mi sdělil, že jde o cystu, kterou má spousta žen. Tak jsem to dál nijak neřešila, jen jsem každé dva roky docházela na preventivní prohlídku . . .

V naší rodině se nikdy rakovina prsu ani jiná rakovina neobjevila, takže jsem byla úplně v klidu.
Větší problémy se objevily až při mém druhém těhotenství. Trápily mě vpáčené bradavky, z levého prsu navíc ještě něco vytékalo.
Po porodu nastaly komplikace s kojením. Trpěla jsem častými záněty levého prsu, stále se mi na levé bradavce tvořily trhliny, šupinky a v prsu mi zůstávaly tvrdé bulky. Navíc i moje miminko odmítalo pít z levého prsu! Prakticky to dopadlo tak, že jsem z levého prsu vůbec nekojila.
Když jsem po skončení kojení navštívila lékaře, bylo mi sděleno, že trpím chronickým zánětem prsu.
Moje obtíže se ale stupňovaly, já ale věřila lékařům, že mí prakticky nic zvláštního není. Několikrát jsem se o svých problémech s prsy bavila s maminkou a sestrami. Nabádaly mě, ať to řeším, ale já nevěděla jak. Vždyť můj lékař říkal, že o nic nejde! V roce 2006 jsem problém s bradavkou řešila na kožním oddělení, kde mi po 3 měsících sdělili, že ty moje problémy budou pořád přetrvávat, pokud mám chronický zánět prsu. V roce 2006 a 2007 jsem v několika časopisech narazila na články o rakovině prsu. Zjistila jsem, že mám podobné příznaky jako ženy, které o své nemoci vyprávěly. Zašla jsem si k obvodní lékařce, která mě poslala na pracoviště do Prahy na Zelený pruh, kde zjistili, že mám v prsu tři velké nádory. Bylyv pokročilém stadiu a navíc zhoubné. Tato informace mě naprosto šokovala.V prvním okamžiku jsem vůbec nemyslela na sebe, ale především na své děti, kterým tehdy byly tři a pět let. Vysvobozením a útěchou mi v prvních dnech byla dovolená ve Francii, kam jsem po vyšetřeních mohla díky schválení lékařů s rodinou ještě odjet. Změna prostředí, ale i podpora nejbližších mi dodaly sílu na budoucí operaci a léčbu. Velkou oporou mi byl manžel – vozil mě na léčení do Prahy, na onkologické pracoviště, kde jsem podstupovala
chemoterapie i operaci – ablaci prsu, a jeho rodiče, kteří denně pomáhali s péčí o dětí. Když mi bylo nejhůř, 2x jsem chytla silnou virózu a hrozilo, že mi zastaví chemoterapie, naložil mě manžel i s dětmi do auta a odvezl k mamince, která bydlí 300 km a ta se o mě starala. Pomáhaly mi i kamarádky, které mi občas uvařily nebo pravidelně žehlily.
Během ozařování jsem se dostala do nemocnice Chomutov a díky tomu i do onkologického sdružení Kapka 97 v Chomutově, ve kterém se nyní snažím angažovat.Snažím se šířit osvětu a přesvědčit ženy, aby chodily na preventivní vyšetření bez ohledu na to, jestli u nich v rodině rakovina prsu je či nikoli.
Pokud Vám tuto diagnózu objeví lékaři včas, neprojdete tak náročnou léčbou jako já. Já jsem absolvovala 4 předoperační chemoterapie, operaci – ablaci levého prsu, 12 týdenních pooperačních chemoterapií a 25 dávek ozařování. Po něm jsem hned nastoupila roční biologickou léčbu. Moje léčení probíhalo v době od července 2007 do dubna 2009, v červenci 2007 mi bylo 33 let.

Teď v roce 2013 jsem doposud v pořádku, prošla jsem genetickými testy, jsou negativní.
Takže pro naši rodinu bylo dost šokující, že v loni v létě diagnostikovali rakovinu prsu i mojí mamince, bylo jí 68 let. Po první operaci a rozboru nálezu musela absolvovat také ablaci prsu a podstupuje nyní hormonální léčbu.”